Napodruhé (loni v září musely být plánované besedy na poslední chvíli ze závažných důvodů zrušeny) se obě mníšecká setkání s Petrou Procházkovou – vlastně s Petrou Paikarovou, jak zní její jméno po provdání – vydařila.
Nejprve Petra téměř tři hodiny besedovala s dětmi a učiteli v základní škole. Setkání bylo zpestřeno i promítáním a děti se ptaly skutečně na všechno. Následoval Petřin odjezd na natáčení v Českém rozhlase – a chvíli po šesté už jsme společně s paní Jarmilou Müllerovou, druhou z představitelek Berkatu, chystaly sál kulturního střediska pro večerní besedu.
Mluvilo se nejen o tomto občanském sdružení, které rozvíjí své aktivity na pomoc obyčejným lidem ve válkou postižených zemích od dob ruské invaze v Čečensku na počátku 90. let. V současné době se soustřeďuje na pomoc Afghánistánu, a to prostřednictvím dvou humanitárních projektů – Šťastné létající koberce a Adžamal. Pro návštěvníky byly připraveny ukázky prací afghánských vesničanek, jejichž prodejem vydělává Berkat na realizaci humanitárních projektů v této zemi. Projekt Adžamal je pak zaměřen na program transplantace očních rohovek nevidomým, jimiž často bývají děti.
Dozvěděli jsme se hodně i o vztazích žen a mužů v zemích, kde pobývala (z nichž klíčový byl desetiletý pobyt v Rusku, kde pracovala jako zpravodajka). Dotazy z publika směřovaly i k dalším osudům lidí, které Petra popsala ve svých dvou knihách. Nevyhýbala se ani detailům ze svého rodinného života, který není vůbec jednoduchý.
Petra Procházková nám přiblížila život prostých lidí, jehož každodenní úskalí si nedokážeme představit. O svých vyznamenáních, k nimž patří i prestižní medaile prezidenta ČR Za zásluhy, nemluvila. Z jejího projevu bylo cítit nepomíjející nadšení pro věc, ale také velký smysl pro humor. Mluvila zkrátka od srdce k srdci – tak, jak to dovede i ve svých článcích.
JB
Berkat pomáhá nám, Evropanům, být lidmi s otevřeným srdcem.
.
