Zpravodaj města - Zásadní problém školství

(Podtržené části byly z tištěné verze pro nedostatek prostoru vypuštěny.)

     Se základní školou v Mníšku pod Brdy přicházím do styku hned na třech úrovních. V té první jako člen školské komise, ve druhé jako ředitel střední školy, na níž mnozí žáci zdejší základní školy studují, a kterou každý rok několik z nich úspěšně ukončuje složením maturitní zkoušky.

   Třetí rovinou je vzájemná spolupráce obou škol, která v poslední době nabývá na intenzitě. Střední škola, jejímž jsem ředitelem, se zabývá informačními technologiemi již pětadvacet let. Podíleli jsme se na vzniku Rámcového vzdělávacího programu Informační technologie, podle kterého se nyní vyučuje v celé České republice, nyní jsme byli znovu osloveni a připravujeme nový moderní obor Kybernetická bezpečnost.

     Žáci základní školy z Mníšku u nás byli na workshopech, my pro celý druhý stupeň uskutečnili přednášku o kybernetické bezpečnosti. Na druhou polovinu května plánujeme podobnou přednášku pro zájemce z řad rodičů žáků základní školy, pro ně pak nabízíme možnost se zapojit do společných projektů, nad jejichž řešením se setkají žáci i středoškolští studenti. A nakonec, pokud bude zájem, mohou se v posledním srpnovém týdnu zdejší žáci zúčastnit Letní školy, kterou pořádáme, a kde se seznámí s mnoha moderními technologiemi. Opravdu mohou přijet, nemají to na Smíchov zase tak daleko.

       Tento článek však je psán z jiného důvodu, než popisovat vzájemnou spolupráci našich škol. Chci jím přispět do diskuse, kam kráčí české školství a jaké jsou šance jeho absolventů později se uplatnit na trhu práce. Díky zaměření naší střední školy na informační technologie velmi dobře vím, jak moc klíčové jsou schopnosti studentů jako kreativita, hledání neortodoxních řešení, schopnost analyzovat problémy, pracovat s informacemi, pracovat v týmu a podobně. A také vím, že je nutné tyto dovednosti pěstovat již od žáků a během celého jejich dalšího vzdělávání je rozvíjet.

     Jaká je však realita? Problém, jak správně připravit nastupující generaci, se řeší permanentně po celém světě. Střetávají se přitom značně konzervativní postoje s velmi razantními novátorskými metodami. V mnoha případech dochází k ostrým střetům představitelů obou táborů.

     Mnozí odborníci správně poukazují na fakt, že zatímco se vývoj lidské společnosti a jejího poznání za posledních sto let neskutečně změnil, způsob výuky na školách po celém světě vlastně zůstává stejný. Sice se využívají moderní technologie pro větší názornost výkladu, ovšem stejný zůstává princip předávání informací a jejich následného zkoušení.

     Pochopitelně vznikají různé výzkumy, jejich výsledky však nejsou nijak zvláště brány v potaz. Níže uvádím pár informací ze studií, které mě zaujaly. Většina pochází z universit v USA, ale bez větších problémů se dají zevšeobecnit, neboť podobné výsledky se dostavují i při průzkumech v Evropě.

     Vědci se pokoušeli zjistit, kolik nabytých znalostí studenti využijí ve svém profesním životě poté, kdy ukončí své vzdělávání základní, sekundární i terciární. Tedy projdou základní, střední a vysokou školou. Optimistické studie uvádějí až 15 %, pesimistické pouhých 5 %. Navíc je nesporně pravdou, že mnohé věci se během dlouhé doby vzdělávání člověka výrazně změní, někdy i převratně.

     Další studie se zabývala kreativitou. Zatímco děti před vstupem do školského systému jí oplývají, doslova z nich tryská, během vzdělávání jí ubývá. Po průchodu školským systémem je jí již jen mizivé procento ve srovnání se vstupním stavem. Lidé řeší problémy dle šablon, které do nich nahustil vzdělávací systém a nehledají nová a neortodoxní řešení. Když se pak objeví doposud nepopsaný problém, nevědí, jak ho řešit.

   Jiná studie mluví o tom, kolik času stráví studenti rozvíjením svého talentu. Tedy oblasti, v níž vynikají. Jde o alarmující čísla. Zatímco tomu, co jim jde, v čem jsou dobří a čím by se měli v budoucnu živit, věnují pouhých 8 % svých vzdělávacích aktivit, plných 92 % času věnují oblastem, v nichž nijak nevynikají. Ty ale musí zvládnout, aby prošli základním, sekundárním i terciárním vzděláváním, jinými slovy, aby nebyli ze vzdělávacího systému vyhozeni.

     Podívejme se ještě na jeden problém, kterým je ověřování znalostí a schopností studentů ve všech stupních vzdělávacího systému. Ty mohu zkoušet dvojím způsobem. Buď chci po studentech, aby z hlavy odpověděli na dotaz či navrhli vyřešení zadaného úkolu. Tedy nemají k dispozici nic jiného, než svůj mozek a svou paměť, maximálně pomocné zařízení jako je kalkulačka. Nebo mohu studentovi zadat úkol, umožnit mu, aby využil všech dostupných prostředků (internet, osobní počítač, odbornou literaturu) a problém vyřešil.

     Když se zamyslíme, který způsob ověřování znalostí ve vzdělávacím systému převažuje, asi snadno nalezneme odpověď. Teď si ale představme reálnou situaci z praxe. Jako vedoucí zaměstnanec zadám svému podřízenému úkol. Zůstanu pak nad ním stát a hlídat ho, aby neopisoval, s nikým se neporadil, nevyužil nic z vymožeností moderního světa? Nebo naopak po něm budu chtít, aby provedl analýzu problému, zjistil o něm co nejvíce dostupných informací, poradil se s kolegy a na základě toho všeho navrhl varianty řešení? I zde je odpověď nasnadě.

    Je pochopitelně jasné, že je nutné určité penzum tak zvaných tvrdých kompetencí, tedy znalostí. Bez toho se nikdo nedokáže v dané oblasti orientovat. Ale ruku na srdce, neposkytujeme žákům a studentům mnoho zbytečných informací, které je nutíme se naučit, aby na ně za krátký čas zapomněli, protože je mozek sám vyhodnotí jako nedůležité a uloží je někam hluboko do svého podvědomí? Nezabere jim jejich biflování mnoho času, který by mohli věnovat jak rozvíjení svého talentu, tak nácviku tak zvaných měkkých kompetencí? Kdy by se naučili s informacemi pracovat, třídit je, analyzovat a následně navrhovat řešení?

    Mnozí láteří nad úrovní studentů v některých jejich kompetencích, oblastech vzdělávání, přitom si neuvědomují, že oni sami a další odborníci jsou příčinou tohoto špatného stavu. Proč se v matematice nerozvíjí v daleko větší šíři logické myšlení, proč v ní v daleko větší míře nejsou studenti vedeni k analyzování problému, hledání řešení, místo tupého dosazování do vzorečků, využívání jedné jediné dopředu sdělené cesty?

Proč se v českém jazyce neučí v daleko větší míře ústnímu i písemnému projevu, sebe prezentaci, komunikaci, a místo toho jsou studenti zkoušeni z věcí, které v budoucnu jen obtížně využijí, nebo které v případě pochyb naleznou na internetu několika kliknutími? Proč se povrchně zabývají ohromným množstvím knih, učí se encyklopedistické přehledy, místo aby rozebírali podrobně jedno dílo, byli nuceni si na ně vytvořit vlastní názor a ten veřejně prezentovat a také vhodnými argumenty obhajovat? Reagovat na rozdílné názory svých spolužáků? Což by jim přineslo nácvik schopností, tolik potřebných v jejich dalším životě?

      Takto by se dalo pokračovat i v jiných předmětech či oblastech vzdělávání. To se však nezmění, dokud se nezmění pohled na něj, a také pohled učitelů. Ovšem učitelů, kteří budou sami vzděláni tak, aby dokázali na problematiku moderního světa reagovat jinak, než za dob slovutného císaře Františka Josefa.

      Myslím si, že je na čase, aby se něco změnilo. Nikoli revolucí, kdy zničím vše dobré ze starého systému a začnu zavádět modernu, ale vytvořením opravdu precizní analýzy, ze které vyplyne, jak co nejlépe žáky a studenty vzdělávat. Tím se ale nikdo seriózně nezabývá, místo toho přicházejí překotné změny, výkřiky do tmy, doslova veletoče. Pravdou je, že toto není jen specifika českého školství, ale na to bych se nevymlouval, abych nepůsobil jako student, který obhajuje nedostatečnou argumentem, že jí dostala skoro celá třída. V tomto případě vzdělávací systémy po celém světě.

Ing. Radko Sáblík
člen školské komise Mníšku pod Brdy
ředitel Smíchovské střední průmyslové školy